Paridea > Články > Charita > Rozhovor: S Petrou o Rwandě

Rozhovor: S Petrou o Rwandě

Petro, můžeš nám prozradit, co tě motivovalo navštívit právě takovou zemi jako je Rwanda?

Rwanda je nádherná země s velmi smutným příběhem. Během 100 dní trvající genocidy tam bylo vyvražděno téměř milion lidí. Říká se, že každý Rwanďan během tohoto masakru ztratil někoho blízkého. V roce 2004 to bylo 10 let od této hrůzy. Od hrůzy, kterou se žádný stát nepokusil zastavit! A to i přesto, že se dala očekávat, že se o ní vědělo! To byl dobrý důvod pro návštěvu téhle země. Dětský fond OSN (UNICEF) mi tenkrát nabídl, že můžu jet do Rwandy s nimi. Tak jsem jela.

 

Jakým způsobem jsi se tam domlouvala s dětmi i s dospělými?

Různě - Rwanda byla dlouho ovládaná Belgičany, takže se tam obvykle domluvíte francouzsky. Ve školách se ale vyučuje i angličtina. Děti, které chodily do školy, tedy mluvily francouzsky nebo anglicky bez potíží. Ale když jsem se jich ptala na nějaké detaily, na jejich příběhy, bylo lepší, když mluvily rwandsky. V těchto případech pomohl překladatel.

 

Jaká místa Rwandy ti nejvíce utkvěla v paměti? Z těch příjemných i z těch drsnějších.

Ve Rwandě jsem se divila, smála a plakala snad každý den. Vzpomínám si třeba na okamžik těsně po příletu. Když jsem vystoupila z letadla, říkala jsem si :“To je neuvěřitelné. Tady, že byla před pár lety genocida?“ Hlavní město Kigali působí jako normální chudší africké město. Stála jsem v hotelu Milles Collines a koukala na bazén, ve kterém lidé spokojeně relaxovali. Dříve z něj pily desítky lidí, když se schovávali před vrahy. V mém pokoji se tenkrát tísnilo asi 30 lidí. Teď jsem tam byla sama.

Jenže vyjedete z Kigali a genocida se vám připomíná na každém kroku. Špinavé bosé děti nesoucí na zádech menší sourozence. V rukou ještě drží kanystry na vodu, která je třeba 5km daleko a je špinavá a nezdravá a postupně jejich těla ničí. Prostřílené zdi kostelů, ve kterých jsou ještě krvavé hadry lidí, kteří věřili, že v kostele je nikdo nezabije. Mýlili se!

 

Jaký jsi tam měla nejsilnější emoční zážitek?

Byly dva. Poprvé jsem se rozbrečela, když jsem vešla do kostela, který měl zdi prostřílené jako cedník. Na zemi se ještě schválně povalovaly hadry. Ve sklepeních byly rakve. A místní člověk mi říkal, že zabijáci vešli do kostela, lidi v něm zavraždili, naskládali do pyramidy a na její vrchol položili nahou ženu s dítětem u prsu. Ta žena měla zabodnutou tyč mezi nohama…

Druhý zážitek jsem vám už popisovala. Dojatá jsem byla, když se k nám ze tmy přiřítily maličké děti ze sirotčince. Už asi nikdy neobejmu tolik dětiček najednou. Všechny umíraly na AIDS.

 

Jsi maminkou dvou malých synů. Sehrála tato skutečnost nějakou roli při tvorbě CD „Do Afriky nejen za pohádkou“?

Určitě! O pohádkách jsem dříve neuvažovala. Děti mi otevřely jiný svět – obohatily ho, ukázaly mi více možností!

 

Máš v plánu se znovu do Rwandy podívat?

Miluju cestování. A samozřejmě by mě zajímalo, jak vypadá Rwanda teď – po téměř 10 letech po mé návštěvě! Vsadím se, že už to tam je zase úplně jiné. Myslím si, že většina zemí Třetího světa se mění rychleji než ty ustálené evropské země. Asi bych zase byla překvapená. Snad pozitivně – to bych si (a Rwanďanům především) moc přála.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se CD příjemně poslouchá a dobře prodává.

 

Obchodní podmínky   |   Souhlas se zpracováním osobních údajů   |   Devatero   |   copyright 2013 – 2020 © Paridea